Ukázka z knihy

Copak bych vám tak jen mohla přivézt?

Z jedné cesty do Urumči jsem domů přivezla dva králíčky. Prodávali je po dvaceti jüanech.

"Ale pozor, tohle nejsou jen tak obyčejní králíci. To jsou kapesní králíci! Tihle už moc nevyrostou. Málo jedí…, a navíc, koukejte, ňuňu, no, nejsou roztomilí!"

Nakonec to ale všechno dopadlo jinak – za necelé dva měsíce už oba ušáci vážili dobrých pár kilo a byli rozhodně o dost větší než běžní králíci. No dobře, přiznávám… byli strašně tlustí! Tak tlustí, že o skákání si mohli nechat jen zdát a s potížemi a s funěním se sotva plazili. I to pro mě ale bylo překvapení – do té doby jsem netušila, že se králíci umějí plazit. Ale hlavně – jak ti žrali! Od rána do večera bez přestání – chroupy chroup, chroupy chroup… Úměrně jejich chroupání pak naše domácnost chudla. Co jsme jim nabídli, sežrali. Nakonec jednou slupli i nějaké maso. Divili jsme se, což o to… Odkdy, krindy pindy, králíci žerou maso? Nakonec se opravdu potvrdilo, že králíci by maso žrát neměli – brzy nato oba chcípli.

Pak jsem z Urumči přivezla dva zlaté medvídky. Tentokrát jsem si ale vážně dala pozor! Nejdřív jsem se přikrčila vedle stánku, kde je prodávali, a dlouho je pozorovala. Na rozdíl od těch králíků, co jsem tu pořídila minule, na mě ti medvídci působili celkem důvěryhodně. A ke všemu byli i o dost levnější – jeden za pět jüanů. Tak jsem je koupila a přivezla domů.

Jenže sotva je máma uviděla, hned mi vynadala:

"Pět jüanů! Pět jüanů! Ty si fakt myslíš, že doma potřebujeme další krysy? … Holka jedna potrhlá! Furt se někde toulá! A ještě takhle utrácí!" lamentovala.

Pořádně jsem si ta zvířata prohlédla a musela jí dát za pravdu: byly to úplně obyčejné krysy, pitomé krysy, jen jim někdo ufikl ten jejich dlouhý ocas…

Ale co mám dělat!? Mně to prostě nedá! Když se vracím z Urumči domů, vždycky mám potřebu přivézt co nejvíc dárků.

Urumči je úžasné, veliké! A seženete tam úplně všecko, všecičko! A já mám taky vždycky chuť koupit všechno, nač mi padne zrak.

Bohužel to většinou nedopadne moc dobře. Vlastně nic z toho, co našim přivezu, se jim nelíbí a k ničemu se jim to nehodí. Jenomže mně to nedá! A tak pokaždé znovu dumám – co by se tak mohlo líbit mámě, bábě, strýci. A ostatním.

Třeba máma! Jednou se řekla, že by se nám teď náramně hodil oslík. Šiknul by se, když převážíme věci do hor. Ale pořídit oslíka? To je pro mě zhola nemožná věc.

A do našeho obchůdku by se taky hodilo dvacet, třicet kilo koňských podkov. A hřebíků k nim. Pastevci už brzy sejdou z pastvin a budou je moc potřebovat. Regály v našem obchodě jsou prázdné. Cigarety a baterie zmizely z pultu už před měsícem.

No a co pro strýce? Ten opravuje pastevcům boty, ale, pokud vím, už mu došly podrážky. Velikost 40 a 42. Taky kousků kůže na záplaty už má málo.

Ale co já? Já? Já místo toho přijedu domů s nenažranými králíky nebo bezocasou krysou. Ach jo!

V Urumči mám jen špatnou práci a nic moc nevydělám.

Ale stejně se mi tam líbí!

Město! Pořád se tam něco děje! Všude spousty lidí! Kráčíte po ulici a máte pocit, že se na vás ze všech stran valí spousta možností… Vždycky mám chuť rozpřáhnout paže a celý svět obejmout.

Dobře… připouštím – večer pak v Urumči většinou nemůžu usnout, ležím stočená do klubíčka, přikrývka je tenká, a i když z oken sundám všechny závěsy a zabalím se do nich, stejně je mi pořád zima a spím v kabátě zapnutém na všechny knoflíky. Pořád zima.

Jednou jsme si volaly s mámou:

"Děvenko! Nepotřebuješ něco?"

A já na to: "Ne, ne, mami, dobrý, všecko je fajn. Akorát deku tu mám trochu moc slabou."

A co máma? Druhý den večer se přede mnou zjeví s přikrývkou z velbloudí srsti tak tlustou, že by člověka snad i udusila.

Prostě položila telefon a pustila se do práce: koupit velbloudí vlnu, vyčistit, vysušit, vrbovým proutkem podrtit žmolky, pak pečlivě zabalit do gázy. Celou noc se mořila, aby ráno měla hotovo. Nakonec ještě deset hodin ve třech různých autobusech, aby mi deku dopravila do Urumči.

Takže jsem příště pochopitelně zase dumala – copak bych tak mámě mohla přivézt?

Poslední den před návratem domů pravidelně bloudívám po tržišti a obchodech. Jednou takhle dojdu k regálu s nápisem Zboží pro seniory. A co nevidím? Cereálie. A hned je mi to jasné – ty koupím, ty jim přivezu! Doma pak nadšeně hlásím: "Tohle jsou ce-re-á-li-e." Všichni žasnou, protože o cereáliích dosud jen slyšeli, ale ještě je nikdy neochutnali. Ostatně, to ani já ne. A tak jich navařím rovnou kotel. Nejdřív naplním misku babičce. Usmívá se, opatrně srká z misky, beze slov. Pak ještě jednou.

"Dobrý," prohlásí nakonec. Ale víc už neřekne…

Taky jsem jim jednou koupila oblíbenou s'-čchuanskou pochoutku – prosolené pečené vepřové se zelím. Objevila jsem tu delikatesu v chladicím regálu v jednom supermarketu. Prodávali ji zatavenou v potravinářské fólii na malých plastových talířcích. Vypadala krásně, barevně, přesně tak, jak jsem si pamatovala z dětství. Když jsem ji ukázala babičce, i ona se zaradovala, a když jsem ji začala v kuchyni ohřívat, přisunula si ke sporáku stoličku a posadila se ke mně a natěšeně švitořila, povídala o hostinách, kterých se v letech, kdy žila v S'-čchuanu, účastnila. Pak mi pomohla připravit stůl a nachystat jídelní hůlky. A když byla pochoutka ohřáta a naservírována, dychtivě se chopila jídelních hůlek. Zhltla jedno sousto…

A zamračila se.

Ne, nebyla to ta chuť, kterou si pamatovala z dřívějška! Ani trochu se jí nepodobala. Tahle věc z Urumči sice vypadala moc pěkně, ale jíst… jíst se nedala! To bylo pro babičku asi to nejsmutnější – připomínka, že věci z dřívějška, jak se zdá, odnesl čas navždy pryč. Babičce bylo tenkrát přes devadesát – ale stejně, to přeci nejde, aby věci z jejího života tak rychle, jedna za druhou mizely.

Příště jsem tedy po marketu bloudila ještě o něco déle a ještě o něco více přemýšlela, co dobrého bych koupila tentokrát. Nakonec jsem nepřišla na nic jiného než koupit balíček třtinového cukru. Ten se sice dá koupit všude, ovšem tenhle měl výrazný nápis Hnědý cukr pro lidi staršího a středního věku… Maminko, babičko, promiňte, vím, že vás šidím.

Když jsem zrovna nepobývala doma, o králíky nebo bezocasé krysy se starali ostatní členové rodiny. Králíci měli ve zvyku lenivě se sunout po podlaze směrem k babičce, která se k nim pak pomalinku sklonila a s námahou jednoho po druhém zvedla a položila si na klín. Něžně je hladila po dlouhých sametových uších splývajících jim po hřbetech a povídala si s nimi.

"Tak co, králíci, nemáte hlad? Nedáte si něco?" Přesně tak, jak se kdysi dávno ptávala mě.

A bezocasé krysy? Ty místo mě cestovaly s rodinou každou letní sezónu na pastvinu daleko v horách. Nesly se, rozvalené v železné kleci, vždycky zásadně zády k té naší nekonečné zelenomodré pastvině.

Hned jeden z prvních večerů si máma svlékla kabát a přehodila ho přes jejich klec. Jen aby těm chudáčkům nebyla zima! Pro jistotu překryla klec i huňatým svetrem. Ovšem ty bezocasé mrchy během té chladné, temné a osamělé noci s doširoka otevřenýma očima ukusovaly kabát a další kousky oděvu a tahaly si je k sobě do klece. Kabát a svetr na maděru! Takže co další noc? Čím klec přikrýt? Máma krysám dala co proto! Pořádně jim vynadala a pohrozila, že příště… no, uvidíte, co s vámi udělám příště!

A babička? Ta je naopak už od začátku s láskou tahala z klece ven, aby se chuděrky taky někdy vyvenčily. Ač nejistým krokem a o berlích, vynášela klec denně ven a ztuha se skláněla, aby ji položila na zem, otevřela dvířka a vylákala krysy na bujně zelenou stepní trávu. Jenže krysy nic! Ani se nepohnuly! Choulily se k sobě v koutě. Babička pak na mámu hudrovala, že je na ně moc přísná a že jsou teď celé vyděšené a ve stresu. Znovu a znovu se k nim namáhavě shýbala, strkala ruce do klece a snažila se krysy jednu po druhé vystrnadit. No, ať si holky taky trochu užijí zelenou trávu a obrovský svět…

Až se jednou skutečně na sluncem ozářené louce opatrně poprvé dotkly trávy a hrudek hlíny. Ale pak se přihnal vítr. A krysy se hned vylekaně hnaly zpátky do klece. A ven už je pak nikdy nikdo nedostal.

A ještě se mi často vrací jeden obraz: léto na pastvině, těžké odpolední slunce, svět v jeho záři se zdá být nekonečný. Dvě bezocasé krysy se snaží vyrvat ze země nějaké trsy trávy. Babička opřená o hůlku postává u nich a s láskyplným úsměvem je pozoruje. Ale její štěstí trvá jen chvilku. A celé to je takové nějaké smutné.

Z Urumči domů jsem vždycky táhla obrovitánskou nákupní plastovou tašku se zipem a doma z ní pak bohorovně lovila jeden dárek za druhým – tohle je pro babičku, tohle pro mámu, tohle pro strýce a tohle pro sestru. I v šeru naší chalupy bylo vidět, jak jim září oči nedočkavostí. Ale já si přitom nejednou vybavila, jak jsem krátce předtím tu tašku táhla zasněženými ulicemi Urumči, davem neznámých tváří, prsty bolestivě otlačené od popruhů, k smrti vyčerpaná…

A tak pořád dokolečka. "Copak bych vám tak jen mohla přivézt?" dumala jsem pokaždé krátce před odjezdem z Urumči. A pak jsem zase táhla dlouhými ulicemi tu těžkou tašku, cestou si ještě rychle prohlížela hromady všemožného zboží, oblečení, boty, jídlo, kočky, štěňata… všechno jsem to chtivě prohlížela. Jenže peněz, těch jsem měla pomálu. Tak jsem si řekla: Huso, tašku už máš stejně plnou, víc se ti do ní nevejde. Vykašli se na nákupy!

Jenže! Tu mi zase padlo do oka něco nového, něco zajímavého. Třeba stánek s kapesními králíky. Sotva prodavač spustil… a bylo to!

Takže jsem tenkrát z Urumči netáhla jen těžkou tašku, ale navíc taky klec s králíky.

A mimochodem, ach jo – byla to tenkrát opravdu nekonečná cesta. Noční autobus se několikrát porouchal a nakonec, krátce před úsvitem, zastavil u nějaké malé osamělé čajovny uprostřed pouště Gobi. Byla jsem k smrti utahaná, tak jsem zůstala ve vymrzlém autobuse. Lůžková místa byla tehdy příliš drahá, takže jsem si mohla dovolit jen místo k sezení. Pak jsem se ale během čekání několikrát probrala zimou, až jsem se nakonec rozhodla vystoupit a s králičí klecí v ruce jsem vstoupila do čajovny. Trochu se zahřejeme, co vy na to, králíci!?

Uvnitř bylo přítmí, stoly a lavice zely prázdnotou, nikde ani človíčka. Televize vysílala jen tlumené šumění a nejasné šmouhy, nejspíš špatný signál. Hned se ale odněkud vynořila majitelka, nalila mi do misky horký čaj a králíkům strčila do klece kus zelí. Hned nato se dostavil i tlustý pan šéf. Posadili jsme se společně ke krbu a čuměli na králíky, jak pomalu a soustředěně ukusují zelí.

"To jsou kapesní králíci," oznámila jsem jim důležitě. "Už nevyrostou, zůstanou takhle malí."

"No nazdar," na to tlustý pan šéf. "Fakt takhle úplně malí? To skoro nemá cenu si je pořizovat – člověk se o ně roky stará, krmí je, a pak… hovno. Jeden nedá ani na pořádnou porci."

Všichni jsme se tomu zasmáli.

Ale on mlel dál: "No ale vážně, podívejte se na ně! Takoví ťutínci, to není ani na jednu porci."

Domů jsem to měla ještě daleko, ale právě tam, s nimi, u toho krbu už na mě začalo sálat teplo domova.

Při dlouhých cestách autobusem se mi vždycky dělá špatně. A tak to bylo i tenkrát. Na chvíli jsem si tedy i s králičí klecí na klíně sedla dopředu na malé sedátko vedle řidiče. Z nějakého důvodu jsem pořád měla strach, aby mi ti králíci cestou neumřeli, tak jsem každou chvilku strkala ruku do klece a hladila je. V noční tmě světla autobusu osvěcovala stromy u silnice tak, že se jejich stíny úhledně stáčely ke středu vozovky a vytvářely jakousi tajemnou chodbu. Světla dosvítila jen několik metrů před autobus a vepředu zela černočerná temnota jako nějaká jeskyně bez konce. Později ale začala obloha na východě blednout a já si představovala, jaké to bude, až přijedu domů. Až jsem z toho nakonec usnula.

Tak nějak vypadaly moje dlouhé cesty domů.

Když po čase králíci umřeli, máma mi řekla:

"Hlavně už pro boha živého žádné takové tvory nekupuj! Nám bohatě stačí, že se nám vrátíš ty."

A babička jí sekundovala: "Hlavně už pro boha živého žádné takové tvory nekupuj! Člověku je pak akorát strašně smutno, když chcípnou… Nám bohatě stačí, že se nám vrátíš ty. Tolik se mi po tobě vždycky stýská."